Kytice | Karel Jaromír Erben

ANALÝZA UMĚLECKÉHO TEXTU

I.ČÁST

Téma a motiv

Téma

Morální provinění člověka a jejich následky

Motiv

sobeckost, chamtivost, zločin, mateřství, láska, trest, osud,

Časoprostor

Většina balad se odehrává ve venkovském prostředí. Čas vyprávění je neměnný a děj je pochmurný.

Kompoziční výstavba

Kniha je rozdělena na původně 12 balad, později byla přidána 13. balada. Většina z nich je odrazem přírody. Kniha obsahuje tyto balady: Vodník, Polednice, Záhořovo lože, Štědrý den, Holoubek, Lilie, Věštkyně, Svatební košile, Vrba, Zlatý kolovrat, Dceřina kletba, Poklad, Kytice (úvodní báseň)

Literární druh a žánr

Druh: lyricko-epický (= děl je potlačen, přesto většinou patrný. Dílo je psáno ve verších, ale dějovou linií, kterou lze rozpoznat.)

Žánr: balada (= lyricko-epický veršovaný útvar s mnohdy ponurým, strašidelným dějem a většinou nešťastným, někdy až tragickým koncem.)
Forma: poezie (= jedná se o jazykové dílo, které se od běžné mluvy odlišuje používáním uměleckých prostředků (rým, rytmus, metrum, obraznost nebo symbolika).)

II. část

Vypravěč/lyrický subject

Er forma (= je forma vypracování ve 3. osobě, v němž tzv. autorský vypravěč zaujímá postoj nezaujatého pozorovatele průběhu děje.)

Postava/y

Erbenovi hrdinové nepředstavují romanticky rozpolcené jedince bouřící se vůči světu, společnosti či životu. Smířlivě přijímají svůj osud, ať je dobrý, nebo špatný. Za své prohřešky, úmyslně i neúmyslně, jsou posuzování dle mravního kodexu. Vinu následuje trest, který pokorně snášejí. Důležitou roli v díle mají ženské hrdinky, které jsou zastoupeny ve všech skladbách kromě Záhořova lože. V Erbenově pojetí plní především poslání matky. Ve většině balad se autor zamýšlí nad mateřskou láskou, její velikostí i úskalími. Pro postavy a jejich příběhy, posuzované na základě etického principu, není rozhodující společenské prostředí ani čas. Autor se od nich na rozdíl od romantických spisovatelů zcela distancuje.

Vyporávěcí způsoby

Vypravování (= Podstatou vypravování je převyprávění příběhu, vyprávění má děj. Vypravování může být v mnoha žánrech například pověst, pohádka, horor, fantasy, sci-fi, detektivní román, humoristická povídka atd. Vypravování může být skutečná nebo vymyšlená událost. Vypravování může obsahovat přímou řeč.)

Typy promluv

Dialogy (= rozhovor dvou a více lidí)

Přímá řeč (= je literární figura, kterou tvoří jedna nebo několik vět vložených do vyprávění jako doslovný citát jiné osoby, než je vypravěč. Je uzavřena v uvozovkách a může být doprovozena uvozování větou.)

Veršová výstavba

III. ČÁST

Jazykové prostředky

Knižní výrazy, zvukomalebnost, archaismy, mystika, vztah dítěte s matkou. Básně jsou psány jazykem s řadou básnických prostředků typických jak pro lidovou poezii (výrazný rým, zvukomalba, přirovnání), tak pro umělecký básnický text (metafory, epiteta…). Převažuje forma lidové balady (Vodník), sbírka zahrnuje i další pověsti (Poklad), legendy barokně romantického ladění (Záhořovo lože) apod. Výrazné romantické prvky díla představují líčené přírodní reálie (motivy hřbitovů, lesů či jezera) a nadpřirozené bytosti. Používání citoslovce místo sloves.

Tropy a figury a jejich funkce výňatku

Elipsa (= je vynechání části věty obsahující informaci, které je příjemci známa a bez níž větu dokáže pochopit.)

“Již jedenáctá odbila.”

Epanastrofa (= je opakování slov nebo skupiny slov na konci a na začátku verše nebo věty.)

“Boží rodičky, rodičky boží…”

Epiteton (=je básnický přívlastek, který „výslovně pojmenovává vlastnost“ substantiva.)

“Př.: A před tou mocnou světicí…”

Eufemismus (= je zlehčování, zjemňování, přikrášlující pojmenování špatné nebo nepříjemné skutečnosti.)

“Již na něm roste trávníček!”

Metonymie (= spočívá v přenosu označení na jiný objekt na základě vnitřní podobnosti.)

“bratra mi koule zabila”

Apostrofa (= je řečnická figura, v níž se mluvčí nebo pisatel „obrací jinam“ než k přítomnému publiku, k nepřítomné či zemřelé osobě, případně oslovuje neživou věc.)

“Maria, panno přemocná!”

Metafora (=je jazyková a rétorická literární konstrukce spočívající v přenášení významu na základě vnější podobnosti.)

“květ blaha mého jediný”

Anafora (= je slovní figura, opakování shodného slova nebo skupiny slov na začátku za sebou jdoucích veršů nebo vět.)

“A on tu napřed skok a skok, a ona za ním co jí krok.”

Epizeuxis (= je básnická figura, která je založena na opakování stejného slova nebo slovních spojení za sebou v jednom verši.)

“a vyli, vyli divnou věc.”

Literárněhistorický konext

Kontext autorovy tvorby

Erbenova Kytice je životní dílo, jedna z nejslavnějších knih české literatury. Vznikla po téměř dvacetileté literární práci Erbena. Vznikla v autorově velmi plodném období. Erben se věnoval sběratelské a národopisné činnosti, např. Prostonárodní písně české a říkadla (1864), Sto prostonárodních pohádek a pověstí slovanských v nářečích původních (1895). Poté začal vydávat díla, která se zaobírala lidovou slovesností, což jeho básnickou tvorbu převážilo.

Český básník, prozaik, jazykovědec, historik, folklorista, sběratel lidové tvorby – tím vším byl Karel Jaromír Erben, narozená 7.11.1811 v Miletíně v rodině s řemeslnickou a písmáckou tradicí. Po vystudování Gymnázia v Hradci Králové studoval právnickou fakultu v Praze. Na studie si vydělával výukou hudby.

V období revoluce v letech 1848-49 byl zvolen do Národního výboru, kde se snažil zastávat názory člen deputace na Chorvatský sjezd Palackého, se kterými se ztotožňoval. Nějaký čas pobýval v Zábřehu jako člen deputace na chorvatský sjezd. Po skončení revoluce se vrátil do Prahy. Veřejnému životu se vyhýbal.

Století:

století

Umělecký směr a proud:

Národní obrození

Rozdělujeme na tři fáze. (samotné NO viz. Období)

Fáze – obranná (cílem této fáze byla snaha nenechat se poněmčit, jelikož úředním jazykem byla němčina. Této snahy se chopila i česká buržoazie, začaly se vydávat české tituly - knížky lidového čtení, ale i noviny. Úkolem bylo vychovat české herce, zajistit česká představení a vytvořit české hry. A to proto, že vznikala divadla: 1.divadlo v Kotcích,2.Stavovské divadlo, 3.divadlo Bouda. Mezi představitelé této fáze řadíme: Vaclav Matěj Kramerius, Josef Dobrovský, Gelasius Dobner, František Martin Pelcl, Antonín Jaroslav Puchmajer)
Fáze – ofenzivní (V této fázi se autoři snažili, pozvednou český jazyk na vyšší úroveň a ukázat světu, že i česká literatura je krásná a že zvládne náročnější útvary. Sem řadíme představitele: Josef Jungmann (první učitel češtiny v Litoměřicích), Pavel Josef Šafařík, František Palacký, Jan Kolár, František Ladislav Čelakovský)
Fáze – vrcholná (Úkolem byla snaha dokázat, že čeština je schopna vyjádřit myšlenky cizích autorů (Fr, Nj, Aj..) Došlo k rozvoji divadla, publicistiky a poezie. Do této fáze řadíme: Josef Kajetán Tyl, Karel Jaromír Erben…)

Zástupci národního obrození:

Božena Němcová
Josef Kajetán Tyl
Karel Hynek Mácha

Literární/obecně kulturní context

Balady mají vyhrocený děj, vyplívající z nějakého hrůzného činu, jehož se někdo dopustil. Tématem se stala především provinění nějakého člověka, který je následně za svůj čin potrestán

Hlavní myšlenkou je ukázat, že lidská společnost si většinou na následky hříchů může sama. Každý člověk má svůj osud a pokus o změnu osudu se krutě trestá. Nejsilnějším citem je zde mateřství.

Josef Kajetán Tyl – Strakonický dudák (Švanda a Dorotka se chtějí vzít. Její otec je proti tomu. Švanda se v doprovodu Vocilky vypraví do světa. Jeho matka-lesní víla ho ochraňuje. Dorotka se za ním vypravuje, když se již dlouho nevrací. Švanda udělal spoustu chyb, ale právě proto, že Dorotku miluje opravdu upřímně, tak mu všechno odpustila a nakonec se mohou vzít.)

Božena Němcová – Národní báchorky a pověsti (Kniha obsahuje 22 krásných českých pohádek a pověstí.)

Karel Hynek Mácha – Máj (Autor oslavuje krásu přírody a ústy hrdiny pronáší svoje odvážné myšlenky o tajemství smrti a věčnosti.)

Karel Havlíček Borovský – Tyrolské elegie (Jedná se o ostrou, útočnou satiru na rakouskou vládu a státní policii.)

Karolina Světlá – Kříž u potoka (román, jehož hlavní hrdinkou je Eva, která s velkým sebezapřením odmítne lásku muže / bratra svého manžela /, který ji obdivoval. Snaží se napravit svého muže, velkého sobce. To se jí daří. Muž začne pracovat ve veřejně prospěšných pracích a tím zlomí prokletí jeho rodu. V tomto díle chtěla Světlá ukázat, jak důležitá je čistá a velká láska, která může člověka osvobodit z jeho prohřešků.

Shrnutí:

Kytice

Dětem zemřela matka a ony chodily každý den na její hrob. Matka se proměnila v kvítek. Děti ji poznaly po dechu - mateří dech = mateřídouška. Matka představuje vlast, sirotci národ.

Poklad

Žena šla na Velký pátek ke kostelíčku. Na cestě, kde vždy stával kámen, najednou byla otevřená skála. Žena uvnitř našla stříbro, zlato. Odnesla si ho domů a dítě nechala ve skále. V kostele skončilo modlení. Skála zmizela. Zlato a stříbro se proměnilo v hlínu a kamení. Žena plakala. Za rok, na Velký pátek, se skála znovu objevila. Žena vešla dovnitř, popadla své dítě a utíkala pryč. Ani trochu z toho bohatství si nevzala.

Svatební košile

Dívka se modlí, aby se už její milý vrátil z ciziny. Nikdo jiný jí na tom světě nezbyl. Rodiče i sourozenci už byli po smrti. V noci klepe její milý na okno a říká, ať s ním jde, že se stane jeho ženou. Jdou lesem a postupně jí milý zahazuje její modlitební knížky, růženec a křížek. V uzlíku s sebou měla ještě košile, které šila, když byl milý pryč. Přivedl ji na hřbitov, pochopila, že on už je taky mrtvý. Běžela se schovat. Modlila se. Ráno zakokrhal kohout a vše ustalo. Na každém hrobě byl útržek z košile.

Polednice

Matka zavolala na své nezbedné dítě polednici. Když polednice skutečně přišla, matka své dítě bránila, tiskla ho k sobě tak silně, až ho zadusila.

Zlatý kolovrat

Král si chce vzít za ženu Dorničku, nevlastní dceru staré babice. Babice se svou dcerou mají doprovodit Dorničku na hrad. V lese ji ale zabijí, useknou jí hnáty a vypíchnou oči. Matka pak vydává svoji vlastní dceru za Dorničku (byly si podobné). Konala se svatba. Král musel odjet. Vlastní dcera si koupila od chlapce zlatý kolovrat za nohy, přeslici za ruce a kužel za oči. Stařeček pak hnáty a oči vrátil Dorničce a pomocí živé vody tělo opět srostlo. Král se vrátil na hrad a chtěl, aby mu jeho žena něco upředla. Když začala příst, kolovrat řekl pravdu o mordu. Král jel hledat Dorničku a našel ji. Babice i s dcerou našly v hlubokém lese to, co samy udělaly Dorničce. Vlci je roztrhali.

Štědrý den

Dvě dívky, Hana a Marie, uvidí ve vodní hladině svou budoucnost. Hana viděla svatbu a Marie spatřila kostel a rakev. Marie už se Haniny svatby nedožila. Za rok už žádné dívky k jezeru nešly. Lépe je nic nevědět, než poznat strašlivou jistotu.

Holoubek

Vdova želela po manželovi, ale do měsíce si vzala jiného. Na hrobu jejího bývalého sedával holoubek, který zpíval pravdu. Žena cítila vinu, nemohla se jí zbavit, a tak se utopila.

Záhořovo lože

Poutník (mládenec) šel lesem a potkal lesního muže. Ten jej chtěl zabít, ale poutník mu řekl, že jde do pekla a že mu z pekla pošle zprávu. Lesní muž byl udiven, protože tohle mu ještě nikdo neřekl, a tak poutníka pustil.

Poutník se vrátil z pekla a říkal, že znamením kříže donutil satana, pekelného knížete, rozkázat ďáblu, ať vrátí krvavý zápis. Ďábel však odmítl, a tak ho satan nechal vykoupat v pekelné koupeli (z jedné strany hoří, z druhé strany mrzne). Ďábel odmítl vydat zápis. Dal mu tedy satan obejmout pekelnou děvu (železná děva, jež ho drtila). Ani pak však ďábel nechtěl vydat krvavý zápis. Ale když uslyšel, že ho dají na lože Záhořovo (mučící lože), lekl se a ihned zápis vydal. Lesní muž se lekl, protože Záhoř byl on. Bál se, co ho čeká v pekle, prosil o odpuštění. Poutník řekl, že má klečet tak dlouho, dokud se zase nevrátí. Po několika letech šel lesem stařeček s jinochem a řekl mu, ať mu donese vodu. Jinoch jde tedy hledat vodu. Najde hýbající se pařez, lekne se a jde to říct stařečkovi. Ten přijde k pařezu - je to Záhoř, který tam pořád klečí - a řekne mu, že mu přináší pokoj. Povídá: “Amen”, a oba zemřou.

Vodník

Dcera šla k jezeru a vodník ji stáhl pod hladinu. Měli spolu dítě. Prosila ho, aby se mohla jít ještě rozloučit s matkou. Přemluvila ho, on si však nechal u sebe jako pojistku jejich dítě a řekl jí, ať se vrátí do půlnoci.

Půlnoc odbila a vodník bouchal na dveře. Matka však svou dceru držela uvnitř. Zpoza dveří se ozval řev dítěte, pak najednou utichl a něco spadlo. Vodník odešel. Matka otevřela dveře a na zemi viděla tělíčko bez hlavy a hlavu bez tělíčka.

Vrba

Muž říká ženě, že večer jde spát celá svěží a zdráva a v noci vypadá jako mrtvá. Ona říká, že jí to je souzeno. Bába mu řekla, že její duše je v noci ve stromu (vrbě). On strom uťal a jeho žena zemřela. Byl nešťastný a ptal se vrby, co má dělat. Hlas mu poradí, aby z jejích prkének udělal kolébku pro syna. Bude to, jako by ho matka chovala. A až syn vyroste, bude dělat z proutí píšťaličky a tak bude rozmlouvat se svou matkou.

Lilie

Umřela mladá dívka. Na jejím hrobě rostl vřes a vyrostla tam také lilie. Projížděl tudy pán na lov a když spatřil lilii, chtěl, aby mu ji sluha utrhl. Třetí den se z ní stane žena. Pán si ji vezme za manželku a slíbí, že ji bude chránit před sluncem (postaví zeď). Žena porodila dítě. Pán musel odjet ke králi a pověřil svou matku, ať se o jeho ženu stará. Jeho matka nechala strhnout zeď, jež chránila ženu. Pán přijede zpátky a zjistí, že jeho dítě je mrtvé a po jeho paní zůstala zvadlá lilie.

Dceřina kletba

Žena zabije své dítě. Matce říká, že se jde oběsit. Chlapci, který se s ní těšíval, vzkazuje: “Požehnání, červa v duši do skonání, že jí zrádně mluvíval.” Matka se ptá, co zanechá dcera jí. A dcera jí odpoví, že ji proklíná, že ji proklíná za to, že jí to dovolila.

Věštkyně (Úlomky)

Věštkyně (Libuše), předpovídající budoucnost českého národa (lepší časy).